Kterak se chovati na pohřbu (když jste sjetí dopaminem)

Víte, když má v sobě člověk příliš mnoho dopaminu, stává se z něj vlastně odporně sobecké stvoření. Trápení a neštěstí druhých lidí se jeho mozku, toho času s utlumenými kognitivními funkcemi, nijak nedotýkají. Je to horší než se bavit s ožralou, který jede první ligu, protože na něm známky intoxikace přeci jen poznáte na první pohled. Člověk sjetý dopaminem z vlastní hlavy se nemusí tolik odlišovat od zbytku lidstva, snad jen podezřele širokým úsměvem, tendencí zpívat si při práci a protivně dobrou náladou i ve chvílích, které nemají vzbuzovat stavy bezuzdného veselí. A obzvláště když se přichomýtne k událostem smutným až tragickým a má vyjádřit soustrast nebo soucitné přitakání s tím, že ten život stojí za dvě věci.

Jenže mozek tohoto jedince se, jak už víme z výzkumu, chová, jako kdyby si zrovna šlehnul kokain. Společností se pohybuje s výrazem náměsíčníka a není schopen účasti nad rozvody, rozchody ani pohřby, které kolem něj jako na potvoru udeřují jeden za druhým. Může se ovšem skrýt do své nory a tam pořádat soukromé obřady uctívání svého nového idolu. Většinou ho však okolní svět nutí k větší či menší interakci, a tak se vystavuje nechtěným střetům s tíživou realitou. Musí se tvářit zkroušeně, i když by nejraději tančil. A k tomu všemu takovému člověku opravdu vynechává i bazální schopnost empatie. Vždyť na světě je tak krásně! Jak může být někdo nenaladěný?!

Ne, není tak pošetilý, aby podobné poznatky vykřikoval nahlas, ale s tím vcítěním se je to opravdu oříšek. Kdyby potkal sebe sama, své já o několik let mladší, které by bylo právě v nejhlubším propadu zoufalství, nemohl by mu rozumět, i když by se možná pokusil předat přes hradbu let jakési poselství. Ono to funguje, respektive ono je to nefunkční oboustranně. Tak jako člověk šťastný nechápe existenci stavu smutku a zoufalství, tak ani člověk zoufalý a potácející se na hraně deprese nechápe existenci štěstí a radosti, jsou to pro něj prázdné pojmy, slova složená z písmen, jež ale nevyvolávají žádnou konkrétní představu, asi tak jako tritolhexogen nebo satanarcheolegenialkohrozný punč přání.

Obě tato stadia jsou patologická a lidé, kteří trpí jejich akutními projevy, zcela společensky nepoužitelní. Jeden kazí počestné smuteční obřady, druhý náladu. Vzájemně si porozumět nemohou, protože ač na dosah ruky a oba jaksi dočasně vyděděni z normální společnosti, žijí v paralelních vesmírech tajuplné chemie a hormonálních koktejlů svých vlastních myslí. Jedinec postižený zoufalstvím častěji upadá do apatie a straní se společnosti, proto není tak nápadný a nepovažujeme jej za natolik nebezpečného jako druhý extrém. Protože ten z nich, který je euforicky šťastný, má protivně vlezlý zvyk a potřebu své štěstí vykřičet do světa a sdílet je s lidmi, kteří o něm nic, naprosto nic vědět nechtějí, a to v těch nejnevhodnějších okamžicích. Je to zvláštní věc, že rány člověk obvykle skrývá a zalézá si je lízat do hlubokých nor, zatímco s vykládáním o vlastním štěstí (které se často odehrává jen v bujné představivosti jejich potrhlé mysli) jsou lidé tak strašlivě otravní. To prosím uznávám, i když sama dopaminovou epizodu mám.

Jak se tedy chovat například na pohřbu, kde nemůžete jen tak mir nichts dir nichts vybalit na smuteční hosty své planoucí srdce a začít je přesvědčovat, že všechno vyřeší láska? No, je to blbé, ale bez sebeovládání to nepůjde. Nabízím tedy několik praktických rad:

Rada hlavní a univerzální je jasná: Když už nejsi schopen předstírat smutek, snaž se alespoň potlačit ten debilní úsměv, vole!

K záchraně pak poslouží několik dalších praktických bodů:

• Noste sluneční brýle – výborně tím zamaskujete absenci slzí.
• Dobrý bude také závoj.
• Pokud se neumíte přestat debilně usmívat, pořiďte si černý vějíř a decentně si jím zakrývejte ústa.
• Pokuste se nevytahovat uprostřed smutečního obřadu hlášky z Holzmannova skeče s hrobníkem, a hlavně při pohledu na parte nevyhrkněte s pobavením, že tem Krobovejm umřela celá rodina a jak mám já vědět, která z nich je sestra starýho Knapa? (Generace Z odpustí a půjde se laskavě zeptat svých pra/rodičů, co je to Holzmann a proč to má být vtipné.)
• Pokud možno si cestou do krematoria nepouštějte žádná videa, na kterých tančí vaše crush. Také si neprohlížejte jeho či její fotografie a nepouštějte si podcasty s jeho/jejím hlasem. Věřte, že TAK debilní úsměv, který byste z toho chytli, nezamaskuje ani půlmetrový vějíř z pavích per. Která ostatně přinášejí smůlu.
• S pozůstalými a truchlícími mluvte co možná nejméně. Rozjásaný tón vašeho hlasu by mohl způsobit jisté společenské nepříjemnosti a je docela možné, že dotyční by s vámi přerušili veškeré styky až do konce života.
• Nesnažte se nikoho přesvědčit o tom, že svět je báječné místo k narození, protože funebráků je kolem až moc.
• Znovu důrazně opakuji, že vaše crush nikoho nezajímá, i kdyby mělx na kontě dvacet Thálií. Umělecké a manažerské úspěchy této bytosti nejsou dobré téma k hovoru.
• Nepouštějte si během obřadu z dlouhé chvíle do sluchátek taneční hudbu ani staré dobré fláky jako Something Stupid nebo Rozhoupej zvony nad námi. Nebudete mít vládu nad svým tělem, a i když není v krematoriu vyhazovač, je možné, že vás vyvede některý z pozůstalých, kterému rupnou nervy.
• Pokud máte nepřekonatelnou touhu se smát, kombinujte závoj, brýle i vějíř, na truchlící nemluvte, neboť tón hlasu by euforii zbytečně prozradil, pouze jim stiskněte ruku a pantomimicky naznačte, že chápete velikost ztráty. Také můžete předstírat, že jste byli u zubaře a ochromila vás narkóza. Pak si dejte facku a co nejrychleji opusťte obřadní síň.