A tím myslím sezonu z pohledu toho, co se v ní povedlo a nepovedlo mně, autorsky, profesně… protože byla opravdu výjimečně nevyrovnaná.
Co se povedlo? Snaha sladit tři práce v jednom má svoje mezery, ale ve výsledku všechny pokračují: taneční redakce Opery PLUS žije, o Musica Floree se píše i natáčí a Nadační fond a Institut Pavla Šmoka rozhodně vykazuje aktivity.
- Podařilo se vydat další publikaci péčí IPŠ, monografii Luboš Ogoun: Hvězda poválečného baletu. Její hlavní autorkou je Kateřina Šalounová, bez které bychom měli rozhodně publikační výpadek, prostě by nebylo v lidských silách to zvládnout. Spolupráce je základ.
- S knihou jsme na podzim pokřtili i novou mobilní výstavu, která se věnuje jen Baletu Praha, souboru, který v roce 1964 založil Pavel Šmok s Lubošem Ogounem a Vladimírem Vašutem.
- Považuji za úspěch i to, že nám rychle a ochotně kývl Jiří Bubeníček na uspořádání besedy v Městské knihovně, především s ohledem na jeho pracovní vytížení.
- Do projektu digitalizace dokumentace Pražského komorního baletu se připojila nová posila, Mgr. Lucie Felcan Rajlová, Ph.D. z Vojenského historického ústavu. Bez ní bych byla tuhle sezonu úplně ztracená.
- Nejlepší taneční zážitky spočítat nelze, ale snad se povedlo udržet mnohá partnerství a některá byť neoficiálně navázat. Jsem ráda, že se podařilo zprocesovat pokrytí některých přehlídek a festivalů, jako je Malá inventura, Bazaar, Tanec Praha, kde jsme se snažila co nejvíce obsahů už delegovat, tradiční výlet na část programu Divadelní Flory, kam jezdím sama…
- Začali jsme publikovat autorské fotoreportáže.
- Navázali jsme spolupráci se slovenskou scénou, jezdit pravidelně do SND a také publikovat (byť to nebyly mé texty) z festivalů Dni tanca v Banské Bystrici, Slovenská taneční platforma… A snad bude o čem psát i v další sezoně…
- Mám jednoduše radost ze setkávání s umělci, kteří mají co říct o přemýšlejí v souvislostech o celém oboru, kterému se věnují, vím, že v denním divadelním provozu na to většinou ani není čas, proto chci, aby měli hlas, když mají co říct. Letos se mnou asi nejvíc zarezonovali Romina Contreras z pražského ND svým analytickým uvažováním o psychologii postav, a Sergio Méndez Romero z Olomouce otevřeností, s jakou mluví o tom, co považuje ve světe baletu za problematické oblasti, protože o změnu zevnitř usiluje málokdo.
- Dát prostor Vizi tance byla priorita – škoda, že není čas toho udělat víc.
- Prohloubili jsme spolupráci s katedrou nonverbálního divadla HAMU a spolupráce s taneční katedrou je v závěsu. Až na výjimky se snažím aktivity obou sledovat osobně.
Průšvihem sezony, dokonce největším přešlapem celé mé dosavadní „kariéry“ v publicistice, se bezkonkurečně stala recenze na Labutí jezero v Olomouci s pasáží, která vůbec nikdy neměla být, protože osobní komentáře do veřejného prostoru nepatří. Je to selhání na několika úrovních, profesní i osobní. Online systém dovoluje ovšem zpětné zásahy, a tak její původní verze už vůbec neexistuje, přestala existovat už v zimě.
Komentář je uveden přímo v ní, takže přikládám screenshot.
A něco jiného se třeba zase povedlo…
Přednášky, např. pro Teatrologickou společnost, pro Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a na katedře nonverbálního divadla i tance na HAMU: nový prostor k rozvoji? Určitě! Se studenty jsme se bavili o Baletu Praha, choreografické nové vlně a úloze Pavla Šmoka a Luboše Ogouna v ní; o Laterně magice a jak režírovat multimediální divadlo, aby se neztratila Radokova poetika; a také o PR managementu a tvorbě tiskových podkladů pro novináře. Příští akademický rok by mělo přednášek být zase o něco více a já jsem za každé pozvání ráda.
Rozšíření a různé posouvání publikační činnosti také nebylo malé: více článků spíš popularizačního charakteru pro portál Maomai; velký materiál v Taneční zóně; první článek v německém časopise TANZ; texty ve Světě a divadle… Po několika letech v šuplíku se ocitl v Divadelní revui i můj osobně laděný text o inscenaci Laterny magiky Robot Radius.
V nové sezoně tak snad už jen touto cestou…
Napsat komentář