Vystudovala jsem žurnalistiku a mediální studia. Rozdělala jsem postgraduál, ale v té době jsem začala studovat taky taneční vědu na HAMU. Jednak proto, že jsem doufala, že se tam naučím lépe psát o současném tanci (tehdy jsem se o něm ale nenaučila nic – vím, že za ta léta se kurikulum hodně posunulo a studium změnilo, ale říkám, jak to je, nebýt videosemináře s Elvírou Němečkovou, to hlavní, co jsem chtěla, bych si neodnesla)… Pak jsem také chtěla, aby mi tanečníci přestali předhazovat, že nemám dostatečné vzdělání, abych se k tanci mohla vyjadřovat (což je ideálně konzervatoř, ale jinak s přimhouřenýma očima HAMU nebo VŠMU) – a i tohle se myslím za ta léta už posunulo, nepřátelství vůči píšícím lidem velmi opadlo a oba tábory jsme se posunuly, vyvinuly… A taky jsem toužila co nejdéle zůstat na svobodě a na volné noze, také proto, abych se nemusela kvůli „opravdové“ práci vzdát spolupráce s Laternou magikou a baletních tréninků, a to se doma líp obhajovalo, když jsem byla ještě stále „student“, co prostě nemá čas si někam zalézt do kanceláře.
V té době jsem byla s Tanečními aktuality, až o pár let později jsem se začala přesouvat na Operu PLUS. Kde jsem měla příležitost psát o současném tanci, protože v TA jsem se k tomu přes zkušenější kolegyně prostě pořád nemohla a nemohla dostat. A vida, dnes – právě současný tanec je moje parketa, ze světa baletu a kamenných divadel jsem tak „vypadla“, že se v tom prostředí vůbec už neumím pohybovat. Za covidu jsem přestala trénovat klasiku (začala jsem v prváku na žurnalistice), takže jsem nejen z formy, ale také jsem toho spoustu zapomněla o technice samotné, názvosloví se mi napůl vykouřilo z hlavy…
Ten postgraduál jsem nedodělala, jednak proto, že jsem měla konflikt v divadle, a protože jdu do všeho s city, tak mě to tak paralyzovalo, že jsem nebyla měsíce schopna ničeho než práce na setrvačník. Na HAMU jsem udělala bakaláře, ale mezitím jsem se oklepala a na FSV zase udělala rigorózní zkoušku… A pak jsem nabyla dojmu, že když už mám tenhle rakousko-uherský titul, tak druhého magistra nepotřebuju, takže jsem sice celého odstudovala, ale nenapsala jsem druhou magisterku, protože jsem usoudila, že je to moc práce zadarmo na to, kolik je mi už let… A že vlastně úplně stačí, že jsem byla ve všech ročnících a na všech předmětech, takže co potřebuju, to stejně mám. Tolik asi k mojí konzistentnosti, pokud jde o kariéru…
Ale pokud jde o práci, klientům a působištím jsem byla věrná. S Laternou magikou jsem byla od výročí 50 let od Bruselu až do sezony 2020/2021 a stejně jsem pořád duší Laterňák. Na Opeře PLUS to už také možná bude deset let, každopádně taneční sekci vedu podle mého od září 2018. S Musicou Floreou jsem s malou přestávkou od roku 2016! A stejně jsme nikdy neztratili kontakt, i když jsem neměla kapacitu. Jsem věrná, ale musím věřit tomu, co a koho podporuji.
Práci neodděluji od přátelství a každou novou životní etapu a zájem o novou oblast nebo obor zahájila nějaká životní crush. Zájem o balet vznikl u mě v roce 2005 z jedné reportáže v zákulisí baletu v rámci žurnalistické praxe. „To“ trvalo pět let. Víc bolesti než potěšení, obviously. Jako i vždycky potom, až dodnes. Laterna magika, v té jsem také držela nejen zájmem o multimédia, ale i city. Nechtěla bych dávat na misky vah dobré a špatné vzpomínky, možná bych se dozvěděla něco, co nechci. Pak jsem zničehož nic najednou objevila svět pantomimy. To bylo v roce 2020 a určitě nemusím jmenovat důvod…
Odstřihnout se potom nejen od Laterny, ale i od… i přesto, že jsem se k tomu rozhodla sama a přesto, že jediným důvodem byla absolutní potřeba svobody a volnosti na tvorbu a vlastní kariéru, mě přivedla na okraj třetího zhroucení. Já ale vždycky tak nějak dovedu na tom kraji zastavit a nepřepadnout… Na konci sezony 2023/2024 mě náhoda hodila po hlavě zpět do světa baletu, a teď jsem rozpolcena mezi dvěma tanečními světy. Čtvrté zhroucení již proběhlo, děkuji za optání, doufám, že jsem si na začátku nové etapy to nejhorší už vybrala a nebude se to zhoršovat. Někdy vám ten nejnovější příběh povím.
Většinou neumím oddělovat práci od přátelství – ale nejvíce to mám pod kontrolou u spolupráce s Nadačním fondem a Institutem Pavla Šmoka, tam jsem si dala úlohu historika a badatele, je to zakázka, je třeba zařídit, aby se pracovalo, aby se věci děly, aby vznikaly knihy, výstavy a akce, ale je to práce.
Často se přátelství stává třaskavým tématem v kontextu taneční publicistiky (nemám ráda slovo kritika), protože míru blízkosti a odstupu je těžké hlídat. Čím víc se člověk dostává k tvůrcům blíž, tím víc rozumí jejich stylu práce, potřebám, názorům a motivacím, pak je lehčí jejich tvorbu analyzovat, ale samozřejmě je těžší ostatním vysvětlovat jen na čestné slovo, že odstup opravdu existuje. Pak také neumím oddělovat práci od zbytku života, práce je poslání, poslání je život, píšu, rediguju, komunikuju pořád, pokud zrovna nespím. Kdo se k mému životu přiblíží, musí se smířit s tím, že bude součástí kolotoče divadelního světa, nebo já vstoupím do něčího divadelního světa.
Můj rozbordelený život asi nejvíc vystihuje film Cikáni jdou do nebe. Svobodu potřebuju bytostně, to je jedno proč… Mám pocit, že láska může i zabít, ale horší je hrdost, která se staví mezi lidi, kteří se mají rádi, ale umřou radši pro hrdost než pro tu lásku.
– Ze všech vín nejopojnější je svoboda.
– Západ přijde tehdy, když už na něj vůbec nečekáš.
– Není na světě kůň, na kterým by člověk ujel sám sobě.
