Letos na jaře jsem měla příležitost vést tři rozhovory s umělci, kteří různými cestami reflektují společenskou situaci a krize světa kolem nás. Někdo tvoří vysloveně aktivisticky, jiný se ke stejnému sdělení dobírá metaforami, společný ale mají nejen rozmanitý tvůrčí přístup k zobrazování reality, ale i vnitřní odpovědnost vycházející z přesvědčení, že tvořit umění je privilegium, které se patří společnosti splácet.
Tři příběhy a přístupy
Nejprve to byla režisérka Magda Szpecht na festivalu Bazaar, která se věnuje práci kybernetické elfky, tedy odhalování dezinformací a trollů pod vlastní virtuální identitou. Zaměřuje se na konflikt na Ukrajině a na snahu ruských sil podmanit si i prostor informačních médií. O práci své i celé komunity vytvořila performativní přednášku, zaučuje i další kyber-elfy a vytvořila i novou inscenaci se svými následovnicemi. Skloubila aktivismus s uměním podle své přirozené letory, původně je novinářkou. Rozhovor s ní mi teprve vyjde v tištěné verzi Divadelních novin, doufám, že v nadcházejícím čísle.
Druhou je tanečnice a choreografka Soňa Ferienčíková. Že je také partnerkou předsedy slovenského opozičního hnutí Progresivní Slovensko, se stalo záminkou k tomu, abychom mohly rozhovor publikovat v Deníku N a popovídat si o projektu IHOPEIWILL z produkce kolektivu threeiscompany, který spolu s ní tvoří ještě sound designérka Alexandra Timpau a výtvarnice Mária Júdová. IHOPEIWILL je inspirované dvanácti rozhovory s respondenty různých profesí, věku, genderu a třídy, kteří odpovídali na tři otázky. Na to, co si pamatují ze svého dětství, co by si přáli za budoucnost pro příští generace dnešních dětí a jak takovou budoucnost zajistit. Podle Soni i Alexandry se všichni shodují v tom, jaký život by novému pokolení přáli, liší se ovšem představy, jak toho dosáhnout. Cílem výzkumu a inscenace ale bylo diváky navést k tomu, aby si nevšímali rozdílů cest, ale právě toho, co všechny lidi spojuje a že touhy a přání jsou univerzální. Že je na jejich základě možné porozumění hledat a je třeba to dělat aktivně a úmyslně (slovo vědomě už mi přijde jako trochu zprofanovaný newspeak a nebudu ho používat). Se Soňou jsme se bavily také o současném ohrožení svobodné nezávislé kultury na Slovensku a jak i ona jako umělkyně váží svou tvorbu, její smysl, dopady. I ona se cítí zavázaná uměleckou profesí k tomu, aby reflektovala, co se ve společnosti děje. Jejím tématem je nyní polarizace a vzrůstající nenávist různých táborů, kterou vidí v „přímém přenosu“ jako partnerka muže, který mnoha nenávistným projevům ve své práci sám čelí.
Na Divadelní Floře jsem se pak sešla s choreografem Maciejem Kuźmińskim, který prožil začátek války podobně jako Magda Szpecht. Oba jako Poláci byli útokem na Ukrajinu otřeseni a nemohli už pokračovat v zavedeném způsobu práce. Kuźmiński už vytvořil pět choreografií odrážejících toto téma a hned několik měsíců po zahájení invaze začal pracovat na choreografii s tanečnicemi, které z napadené země uprchly – Every Minute Motherland. Tuto inscenaci premiérovali v srpnu 2022 a teď byla na Divadelní Floře poprvé k vidění v Česku. Recenzi najdete ZDE a rozhovor s choreografem TU. Není třeba opakovat, co v nich bylo řečeno, důležitý je ale ten prvek nutkání umělce přispět svou tvorbou k tomu, aby velké problémy a krize neustupovaly z povědomí lidí, touha přispět i jen drobnou snahou k jejich řešení.
Autenticita jako základ přenosu empatie na diváka
Každý z umělců, s nimiž jsem se setkala, využívá jiné cesty a komunikační nástroje k tomu, aby udržel své publikum bdělé. Vyhýbají se přímým apelům – jdi a udělej. Sdílejí, ukazují, vyprávějí. Magda rekapituluje svůj příběh a příběh komunity kybernetických elfů a předává základní fakta o životním cyklu fake news. Soňa reinterpretuje tužby a přání lidí, s nimiž se setkala. Maciej dává prostor k vyjádření umělkyním postiženým válkou a prostřednictvím své pohybové metody je vede k vlastnímu bezpečnému vyjádření pocitů a autentických zážitků.
Autenticita je ve všech těchto příbězích důležitá. Ztotožnění diváka s interpretem, s jeho emocí nebo jeho příběhem je spouštěčem empatie, nástrojem, kterým se do emočního těla divákova jako na magnetický pás zapisují emoce připlouvající od performerů na scéně. Pokaždé má jinou formu, jinou podobu. Mladá polská režisérka performuje samu sebe, ukazuje divákům svou každodenní rutinu. V choreografii Soni Ferienčíkové jsou přítomny hlasy respondentů a podstatné je, že dvanáct sestřihů rozhovorů s nimi si mohou diváci také kdykoliv pustit jako audiozáznamy a performanci doprovází i instalace s fotografiemi. Jsou to hlasy, které mají jména i tváře, lze se s nimi ztotožnit, přemýšlet o tom, kdo vlastně jsou, jaké jsou jejich osudy, v jaké životní fázi je tvůrkyně se svými otázkami zastihly. V choreografii Every Minute Motherland sice nedochází k explicitnímu zobrazení násilí, ale prostřednictvím abstrahované choreografie se diváci setkávají se surovou formou emocí a prožitků. Není potřeba konkrétních gest a výjevů, aby se z jeviště do hlediště přelil strach, zoufalství, bolest lámaných srdcí, ale také veliká energie odhodlání a odvahy, touhy vzít si zpět to, co bylo odcizeno a pošlapáno.
Každého z nich jsem se zeptala, sice jinými slovy, ale ve stejném významu, jestli považují tento svůj aktivní postoj za povinnost, za neopomenutelnou funkci umění obecně (představme si to ne jako aktivismus, ale jako potřebu reflektovat společenské dění a upozorňovat na to, co se ve světě kolem nás děje). Ve shodě odpověděli, že naprosto uznávají i další funkce umění a nikdy by si nedovolili kritizovat ty tvůrce, kteří se rozhodnou o společenských problémech nemluvit vůbec a nabídnout publiku pouze krásu nebo zábavnost, ale že jejich osobní nastavení je pro ně imperativ nezůstat stranou a vyslovit se. Je to jejich přirozenost, vnitřní potřeba.
Čas k zábavě a čas k dílu
Věřím v estetickou i v ryze zábavní funkci umění – bez debaty. Jsem zastánkyně pohledu kulturálních studií, která i v kulturním průmyslu a popkultuře vidí prostor rezistence a emancipace a nástroj proti statusu quo. A vím, že nutnost zastavit se, odreagovat, „vypnout hlavu“ a vyčistit ji od starostí, je nepopiratelná. Pomůže-li k tomu chytrý divadelní tvar, kabaret, revue, estráda, show, rozhodně tím svou funkci plní. A také na takové pořady chodím, nevyhýbám se jim. Letos na jaře to byla třeba premiéra Losers Cirque Company, hostování novocirkusového souboru Gravity and Other Myths, nebo nedávná novinka od mimického tandemu Kozel ve fraku, zábavní estráda s pantomimou, kterou dokážou dva performeři utáhnout víc než hodinu, aniž prakticky sejdou z jeviště.
Začínám ale u sebe pozorovat dva jevy. Zaprvé existenci hranice vkusu, která se mi dříve nezdála tak vyhraněná, přinejmenším ne směrem k zábavnímu obsahu. Bojovala jsem daleko spíš s neestetičností současného tance, s tím přijmout proud non dance jako taneční, s nahotou na scéně, s explicitní realističností v zobrazování krutosti, hnusu, hrůzy a podobně. Teď jsem objevila hranici jinou. Tu, za níž se pro mne zábava mění v pustou ztrátu času, ohlupování a ano, i vyložený výsměch tvorbě těch umělců, kteří se snaží svou prací říci něco víc a zanechat v divákovi katarzi.
Podstatné také pro mne začíná být, kde se s takovým ryze zábavním obsahem, bez ambicí něco divákům vůbec sdělit, setkám. Bez ohledu na technickou dokonalost provedení takové estrády, mám čím dál tím větší dojem, že by měla zůstat v šapitó, na koncertních pódiích a ve varieté, ale že prostor divadla by dál měl být prostorem, kde je předáváno tajemství katarze a kde jsou iniciovány myšlenky. Zvláště dnes, kdy máme tolik rozptylujících faktorů všude kolem sebe a počet míst a situací, kdy nás něco, cokoliv, přinutí zastavit se a koncentrovat, se neustále snižuje a snižuje. Proč vytvářet další? Není jich už dost? Dnes netrpíme nedostatkem příležitostí, jak se pobavit a zapomenout, ale naopak nedostatkem hlubokých a zasahujících podnětů, takových, které nejsou laciné.
Protože teď je čas k dílu. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nachází naše společnost, naše demokracie. Ano, já vím, že instinkt nám velí zavřít oči, zavřít uši, rezignovat, schovat se, tvářit se, že to neexistuje, nebo že když se nebudeme dívat, tak to existovat přestane. Že halas zvenčí v nás překřičí natrvalo vlastní úzkostný hlas volající po změně a že se smíchem unavíme a otupíme tak, že nám bude úplně jedno, že se Titanik potápí, ještě si k tomu potápění zahrajeme do pochodu. Ale já – já se nechci ubavit k smrti! A dokud budu sama schopná úsudku a srozumitelného vyjádření, budu se snažit (alespoň jako kritik – v PR je to zase trochu jiná písnička) vytvářet prostor a podporovat ty umělce, kteří neohlušují a neotupují, ale probouzejí a podněcují: protože to jde i velmi nenásilnými formami.
Není třeba křiklavého aktivismu, naopak je záhodno hledat cesty, které současně nabídnou příjemný a bezpečný pocit. Obsah neznamená nudu, a dokonce ani neznamená námahu – pochopit třeba choreografii Every Minute Motherland vůbec nevyžaduje intelektuální analýzu, stačí jen otevřít se a nechat na sebe dílo volně působit. A takový dojem pak v divákovi navíc zůstane mnohem, mnohem déle než plytká zábava. S každým instantním potěšením je to stejné. Vyvane radost z liků a komentářů na sociálních sítích, pomine potěšení z koupi svetříku ve slevě. Po příliš tučných hodech nás dožene žlučník a pár panáků sice na chvíli vzbudí dobrou náladu a zaplaví mysl úlevou, ale probuzení tak jako tak nastane a nebude veselé… S konzumací umění a zábavy je to podobné, chvilkové pobavení prostě nepřinese trvalé uspokojení.
(foto: Maciej Kuźmiński – Every Minute Motherland, foto Marta Ankiersztejn, Polish Dance Platform)
Napsat komentář