Jak asi víte, neopouštím ani na chvíli také oblast multimediálního divadla, ale sleduji také, co se tak děje na poli spřízněných oborů, hlavně kde a jak se k divadlu a jeho možnostem blíží XR umění a technologie. Je tu pak samozřejmě i velká oblast světelného designu a digital arts obecně, tam už si nedělám ambice na úplnost, ale přesahy do performing arts bych velmi ráda uhlídala. Jaké byly zážitky nějak spojené s divadlem či divadelností v roce 2023?
Na Festivalu Signal 2023 to pro mne jednoznačně byla pohlcující a objímající instalace Studia Lunchmeat v pražské Kunsthalle – Grief of Misfit Cathedrals. To bylo něco tak uchvacujícího, že opravdu lituji, že to není stálá trvalá expozice, i když se zabývá něčím na pohled tak depresivním, jako jsou rozpadající se zapomenuté průmyslové budovy a továrny. Moje dětství je spojené s jedním takovým objektem v krušnohorské zaniklé obci Sauersack. Já ji pamatuji ještě jako areál, o kterém věděli jen někteří místní a v jehož troskách uprostřed vzrostlého lesa se člověk mohl loudat celý den a hrát si. Dneska je to tam jako na Václaváku. Ale co naplat, je to už kus domova. A zrovna v taková kouzelná místa se dokáže proměnit cokoliv. Grief of Misfit Cathedrals vytváří úchvatný zážitek z jiné takové „ruiny“, zobrazuje ji jako objekt v nekonečném prostoru, artefakt plující vesmírem, místo, kde se zastavil čas. Projekt je perfektní kombinací mnoha obsahově provázaných projekcí, myslím, že obsahuje asi 14 ploch, pracuje s dynamikou pohybu objektu, s multikanálovým zvukem. Je to jako virtuální realita, ale bez nutnosti odstřihnout se od světa.
Tím se dostávám k festivalu ART*VR, který v pilotním ročníku uvedlo Centrum současného umění DOX. Byla to akce, na které se diváci mohli seznámit s tím, jaké nabízí virtuální realita skrze filmy umělecké, ale také humanistické a sociální přesahy. Mezinárodní část trvala jen týden, což je ve své podstatě velmi krátká doba, protože když chcete zvládnout nějakých dvacet filmů nebo zážitků, z nichž některé mají i půl hodiny, nedokážete to na jeden zátah. Ostatně návštěvnost předčila očekávání, takže na místě musely vzniknout zcela analogové, ručně doplňované pořadníky, aby se dostalo na všechny (a i tak myslím, že nedostalo). Ve filmech jste buď pozorovatelem, který vstupuje do neznámé krajiny, poslouchá verše, hudbu, sleduje cizí světy a jejich atmosféru… Nebo sledujete film z různých úhlů pohledu, jako kdybyste stáli přímo na dosah postav a ony (většinou animované, leč nesmírně realisticky působící), mohly prostoupit i skrze vás… Nebo jste vyzváni i k interakci, což vyžaduje schopnost udělat ze sebe debila, který neví, kde se mačká jaký čudlík a musí vám to třikrát přijít vysvětlit a nastavit někdo, kdo by mohl být vaším dítětem. Reality check prostě. A taky se můžete cítit v ohrožení, zmateně, a vůbec divně, pokud asi nejste zvyklí smažit hry od puberty. Ale už pro to poznání to stojí za to. Víc vysvětluji v reportáži na Maomai. Dodatečně jsem si pak prohlédla i většinu z kurátorského výboru filmů zaměřených vysloveně na téma empatie, každý byl něčím poučný a fascinující, byť jen tím, že člověku ukazuje, co je v něm uvnitř…………..
Na jevišti mě multimédia nejvíc zasáhla nostalgií. Na festivalu Lunchmeat v Divadle Archa letos hostovala deset let stará inscenace Claire Bardainne a Adriena Mondota Hakanaï, a i když to nebyla tudíž žádná novinka, pro mě to prostě zážitek byl, protože ti dva pracují s multimédii s obrovskou čistotou a jednoduchostí, ačkoliv výsledek může vypadat spektakulárně. Tohle bylo sólo jediné tanečnice uzavřené v polopropustné krychli, která vytvářela živoucího partnera, proměnlivého, reagujícího (zdánlivě i skutečně, podle toho, v jaké části šlo o jaký typ snímání, svou úlohu tu má i manuální manipulace, o které divák neví). Adrien a Clair byli jednou ze zásadních inspirací Dana Gregora, když pracoval na Antikódech v Laterně magice, proto člověku ta polopropustná membrána a padající písmenka připadají tak důvěrně známé. Ani umělec není ostrov.
Napsat komentář