Nejsem příznivcem žádného velkého bilancování a předsevzetí si nedávám. Ale zkusím se zastavit a vybrat 3×3 tipy (nebo možná 4×3) z oblasti tance / alternativy / multimédií uplynulého roku, které se mi nejčastěji vybavují, když se nad smrští minulého roku zamyslím. Na některé projekty se zbytečně rychle zapomíná, protože produkce je tak obrovská (umělci si to možná nemyslí, ale já si myslím, že skutečně nadprodukce je). Zde nabízím první dva „žebříčky“.
Kocourovy TOP 3 tanečního divadla
A vlastně se to všechno odehrálo v první polovině roku (pokud nepočítám právě mezižánrové a alternativní kousky). Vybírat není jednoduché, ale já mám určitý klíč – zapamatovatelnost nebo silnou emoci, která se člověku vybaví i po půlroce. A z inscenací, kde byl použit jen tanec, nebo převládal tanec, nabízím:
- Why Things Go Wrong od Sylvy Šafkové pro 420PEOPLE by mohl být strašný kýč, kdyby to nebylo tak prokomponované a výkony vyvolávající tak upřímný požitek.
- F*cking Beautiful Spring Petra Boháče a Markéty Jandové (pod hlavičkou Spitfire Company) taky mohl být kýč, ale naštěstí to byl zásah velké prostoty, niternosti, křehkosti a intimity. Ten koncept „žeru“. I když bych nepotřebovala experimentovat se zvukem.
- Piece of Pleasure není esteticky uchvacující, spíš iritující svou rozbitostí. Celkově, vším. To se tak blbě psalo! A asi i proto se mi ta výpověď nejmladší generace tolik zapsala jako zážitek, dělají to dobře. Vedly je Miřenka Čechová a Markéta Vacovská (pod hlavičkou Tantehorse).
Kocourovy TOP 3 alternativní scény…
Tak tomu budu říkat, aby to vůbec mělo nějaké „ohraničení“, ale rozumíme si, že ano – úžasnosti, bizarnosti, hlubinné záseky, které nejsou ani tanec, ani nový cirkus, ani pantomima, takže proč se do toho vůbec tento? Protože se vracím na začátek své žurnalistické cesty, kdy jsem vstupovala na nové území s přesvědčením, že publicista může, dokonce má nebo i musí psát o všem, bez ohledu na to, že nemá vystudováno to či ono a tamto, aby byl oštemplovaným odborníkem, protože jeho povinností je o těch úžasnostech, bizarnostech a hlubinných zásecích dát ostatním vědět. (O tom, jak je snadné nechat se na celá léta paralyzovat a přijít o chuť z tvorby, protože „tomu ještě pořádně nerozumíš“ nastavení, zase jindy)
- Na prvním místě určitě IRIS. Naplňuje přesně podstatu jednoho kréda, které jsem ovšem nevymyslela já… bylo nebylo, před třemi lety a pár měsíci, kdy se v jednom divadle hodně snilo a nechodilo nikam jinam než zasněženými ulicemi na tramvaj, aby všichni broučci byli před devátou večer doma… a urodila se ta zásada: „Dobrý nápad, chytré zpracování, dokonalé provedení.“ Ta inscenace ji naplňuje, protože přišla v pravý čas, kdy přijít měla, je výborně vystavěná a zrežírovaná, a před Iris Kristekovou jako performerkou a její odvahou a odhodláním pouze smekám. Ecce homo.
(A taky jsem se u toho naučila, jak vyjádřit ve dvou normostranách něco, na co potřebuju za normálních okolností desetistránkovou analýzu). - Z druhého pólu přišel zážitek klid, míru, odpočinku, ale přitom vytříbenosti a kouzla obyčejných, prostých věcí a jejich rafinovaného kloubení. Mikrosvěty, které ignorují digitální realitu dnešního všedního dne. Loutky! Loutex! Vybírám celý festival, navíc mi po několika letech připomněl, že v Alfredu ve dvoře se dějí skvělý věci!
- A protože jsem do Alfredu pak začala chodit častěji, další skvost na mě vypadl právě tam. Handa Gote Research and Development company a jejich Třetí ruka, absurdní, invenční a nabízející tolik motivů a námětů a kombinací, že někdo by z těch nápadů mohl při tvorbě vyžít i několik sezon. Dejte si ji. Dejte si od nich všechno.
Napsat komentář