Performativní umění na sakrální půdě není dnes již ničím neobvyklým, nepřekvapí tedy, že se Losers Cirque Company letos rozhodli svůj letní program uspořádat ne v zahradách, ale přímo v areálu Kláštera sv. Anežky české, kde svou letní scénu provozují už čtvrtým rokem. Národní galerie v klášteře vystavuje skvostnou expozici Středověké umění v Čechách a střední Evropě, mnoho částí je přístupno jako architektonická památka bez sbírek. Prostory nyní využili artisté k vytvoření performativní procházky Sancti (Svatí), při které publikum naslouchá několika příběhům svatých, doprovozených výjevy s užitím akrobatických technik. Laické publikum a fanouškovská základna Losers budou nadšeni vždy a ze všeho, protože artistické disciplíny nadšení vzbuzují samy o sobě. Vzbuzují je i u méně zkušených publicistů, ale i to je vlastně v pořádku, protože máme pluralitu názorů a za tou vždycky stojím, i když s kolegy nesouhlasím. Takže jak je to s divadelností takové performativní události a co si z ní má vlastně divák odnést? Site specific sliboval mnoho možností.
Nejprve se na procházku vydejme se samotnými performery. Jedenáct členů nové generace Losers doprovází v tomto projektu šest zpěváků Marantha Gospel Choir. Performativní poutí provádí jako vypravěč herec Justin Svoboda, stylizovaný do postavy mnicha. Po vzletném úvodu se kapacitně opravdu velká skupina diváků (pro plnohodnotný zážitek z jakékoliv akce podobného typu bych její limit snížila nejméně o třetinu) přesouvá do zahrady, kde se setká s příběhem sv. Vavřince. Ten je jedním z patronů Říma a v našich krajích zdaleka nemá takovou popularitu, není mi tedy hned na začátku jasné, proč se v klášteře sv. Anežky má začínat zrovna jeho legendou, ale budiž, k té dramaturgii se vrátíme později… Akce pod širým nebem zahrnuje především závěsnou akrobacii na konstrukci a hrazdě, je na ilustrativním principu. Druhé stanoviště v refektáři má připomenout sv. Prokopa. Předem mohu upozornit, že pokud neměříte dva metry nebo nestojíte hned u vymezené plochy, neuvidíte, co akrobat dělá. Zřejmě zpodobuje světce v jeho poustevně, črtajícího nákres budoucího sázavského kláštera…
Když procházíme kolem rajského dvora, kde je efektně nasvíceno několik stromů, míjí diváky pravidelně procházející šestice členů chóru notujících ve vícehlasu, v tuto chvíli dochází k napojení na atmosféru kláštera, které ale zase nabourá trochu nepochopitelný výstup performera na chůdách, který představuje mnicha, ale neposouvá děj. Postavy performerů ve stylizovaných oděvech provázejí diváky k dalším stanovištím. Příběh sv. Václava a jeho bratra je ilustrován jako souboj přízemním duetem, jemuž vévodí manipulace lanem, to je druhý okamžik, kdy se téma více protlo s jeho pohybovým ztvárněním. Pasáž k poctě sv. Anežky České dává prostor čtyřem akrobatům a jedné sólistce ke klasické akrobacii, kde stoupání do patra symbolizuje i stoupání duše k bohu a dalo by se tedy uvažovat o jakémsi dramaturgickém propojení. Chór v této fázi stále ještě užívá hudbu na principu vícehlasu a zřejmě vychází ze skutečných motivů duchovních skladeb. Tuto část v kostele sv. Salvátora doprovází také světelná show, light design je ostatně na celé performativní události tou nejpůsobivější složkou, ať už jde o volbu barev nebo formování prostoru tokem světla a stínů.
Vystoupení, ke kterému se již publikum usazuje jako v divadle, doprovází však hudba spíše populární, přinejmenším co do harmonie. Píseň navazující na příběh sv. Františka (který opět nemá s českým panteonem světců nic společného) připomíná ty moderní zpěvníčky, které někdy užívají kněží místo kancionálu, aby oživili bohoslužby pro mladé – znám jednoho takového velmi oblíbeného, který často místo elektrických varhan sloužil mše s kytarou a měl úspěch. Ale zde se ptám, jestli je opravdu nutné vymýšlet tak, odpusťte, banální písničku, když máme k dispozici kancionály doslova nadupané původními skladbami. Kromě toho jsem čím dál tím víc přesvědčená o tom, že ani akrobaté, ale ani herci neškolení ve zpěvu, by zpívat zkrátka neměli, neboť tím autoři poškozují především je. Už loni u muzikálu Nebesa (který je jinak učebnicovou ukázkou jevištního kýče) bylo patrné, jaké obtíže má ústřední dvojice s intonací. (Kvituji ale, že v Sancti se alespoň pěvecký sbor nepokouší o tanec, to ve vzpomínaném muzikálu dopadlo tristně.)
Závěr Sancti patří především čisté akrobacii, kde se připomenou všichni dosud vystupující performeři, a také trikům na trampolínách, nicméně jde o typ vystoupení, které s klášterem a příběhy svatých nemá ve svém tvarosloví nic společného. Mohlo by být součástí jakékoliv jiné show a hrát se v jakémkoliv prostoru. Pohybový materiál lze asi těžko modifikovat, protože technika artistických disciplín má své zákonitosti a principy, přesto to považuji za spíše promarněnou šanci. Celý koncept je rozkročený nerozhodně mezi snahou přizpůsobit pohybové prostředky prostoru a zároveň udělat spektakulární show a zážitek. Ono se to ale v tomto prostoru jaksi vylučuje, nemůže to být zároveň duchovní procházka i revue.
Sancti trpí obvyklou absencí dramaturgického a režijního myšlení, stejně jako několik posledních projektů Losers, kteří se čím dál tím víc odvracejí od divadelní tvorby k show. Kdyby to tak bylo komunikováno divákům, nemohlo by proti tomu být námitky. Ale pokud prezentují svá díla jako inscenace s hlubokou myšlenkou, je to na pováženou. Dělat zábavní show je normální, dokonce užitečné, zábava je legitimní součást kulturního průmyslu. Má smysl a nezastupitelné místo, ačkoliv proti ní brojí ti kritici systému, kteří se kloní k tradici frankfurtské školy a Adorna. Je možné ji ale využít i pro vytvoření řekněme naučného (populárně naučného) obsahu – něco jako v médiích formát „infotainmentu“, kde jde o spojení informace a zábavy, vzdělávání mimoděk. Sancti se snaží také spojit zábavu a poučení, ale jde o produkci, která je především zmatená. Není jasné, co chtějí autoři říct – vyprávět historii kláštera? Legendy svatých? Podle jakého klíče je ale vybírali? Je to nepochopitelná kombinace náhodně vybraných postav, které netvoří žádný logický celek, stejně tak jako výjevy a scénky.
Přitom je tolik různých možností, jak performativní procházku přeměnit na skutečný příběh a okolo něj vystavět libovolné množství situací vhodných k akrobatickým výstupům. Ačkoliv já bych volila spíš multižánrovou cestu, pantomimu v kombinaci se současným tancem a akrobacii až tam, kde je potřeba dodat akcím prostorovou dynamiku.
- Jednak by bylo možné a stejně tak i naučné, použít jako kostru inscenace život ve středověkém klášteře. Málokdy a málokde se učí, jak mniši trávili svůj den, kdy se konaly jaké modlitby a práce a jaké byly jejich povinnosti. Vytvořit pásmo ze života kláštera doplněné performativními prvky by mělo rozhodně pedagogický smysl.
- Bylo by také možné vyprávět legendy českých svatých a patronů. Ze sedmnácti, resp. devatenácti svatých ochránců naší vlasti jsou nejznámější sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Anežka Česká, sv. Vojtěch, sv. Jan Nepomucký, sv. Vít nebo sv. Cyril a Metoděj.
- Jiný výklad by se nabízel při vyprávění o historii samotného kláštera anebo o životě a významu pouze sv. Anežky.
- Vzhledem k prostředí by také bylo možné vystavět inscenaci na půdorysu mše. Tedy buď obřadu, nebo na základě hudební formy. To by vyřešilo mnohé, například by se mohla nastudovat Schubertova mše, která má samozřejmě i český text a je nesmírně libozvučná a zpěvná. Ovšem že by nebylo možné parodovat přinášení obětin nebo přijímání a možná by takový princip dráždil ateisty, ale mše jako obřad, jako rituál, když odhlédneme od náboženského obsahu, je přesně strukturovaná událost, je sama o sobě performativní a nabízí předem hotový dramaturgický oblouk.
Jednoduše, je tolik cest a inscenačních postupů, že je zkrátka velká škoda jen nakombinovat postavy s prostředím metodou pokus omyl. I když se lidé baví. Protože ten prostor (i umělci) má na víc! Je mi líto, ale ze Sancti je vyloženě cítit, že žádnou předem naplánovanou strukturu neměli a že jsou sešití horkou jehlou. Divákům je to zřejmě dočista jedno, ale co umělci? Jak mají oni růst a rozvíjet se? O ně jde přeci také, o mladou generaci, která učí, co je to divadlo, praxí. Jistě mohou po celou kariéru účinkovat jen na eventech a show, ale alespoň by měli poznat, kdy se podílejí na divadelní inscenaci, a kdy ne. Nespoutaní také prakticky nemají dramaturgii a jsou jen sledem čísel, ve kterých se vývoj obsahu a myšlenky vysledovat nedá. Můžu jedině parafrázovat Svěráka a Smoljaka: Klidně si to hrajte, když se vám to líbí, ale proboha neříkejte tomu inscenace a že děláte divadlo…
Napsat komentář