V Praze probíhá ve čtvrtek 20. dubna celodenní Pražské kulturní fórum 2023, konference a setkání všech zájemců o komplexní oblast kulturních a kreativních odvětví (KKO). Očekává se účast ať už umělců a kulturních pracovníků, manažerů či ambasadorů, zástupců institucí zabývajících se plánováním či státní správy a samosprávy. Akce se koná v prostorách Divadla Archa a pořadatelem je Kreativní Praha. Program je rozdělný podle tří hlavních témat: Wellbeing, Economy/ekonomika a Environment/prostředí. Třetí téma aktuálně určitě zarezonovalo celou pražskou kulturní scénou, a ne z pozitivních příčin…
První blok je věnován pozitivním dopadům kultury a kulturních a kreativních odvětví na duševní a fyzické zdraví člověka i společnosti.
Sekci Economy uvádí tyto výchozí body:
Kulturní a kreativní odvětví jsou budoucností evropské ekonomiky. Mají jedinečný mezioborový inovační potenciál, pomáhají ostatním sektorům nastartovat a zvládat změny, ukazují naši rozmanitost po celém světě.
Podporují sociální soudržnost v řadě oblastí, jako jsou architektura, kulturní dědictví, design, móda, film, hudba, vydavatelství, scénická umění nebo videohry.
Jaké hodnoty mohou KKO přinést ostatním odvětvím, zejména pak byznysu, a naopak?
Proč o kultuře a KKO dosud neuvažujeme jako o unikátním zdroji bohatství?
A jaké systémové kroky mohou česká KKO podniknout, aby byla co nejlépe připravena na příležitosti a výzvy budoucnosti?
A sekci Environment rámují témata:
Kultura a kulturní a kreativní odvětví jsou evropskou cestou ke globální změně myšlení. Nabízí nové principy designu a procesů, zapojují komunity do projektů, posilují vztah k místům, kde žijeme.
Edukují veřejnost, vytváří partnerství či posilují povědomí o nejrůznějších palčivých otázkách dneška.
Jak do svého chodu a strategií zapojují kulturu a KKO města, od kterých se můžeme učit a inspirovat?
Jak může vypadat zapojení KKO a kreativců do městského plánování?
Jaké příležitosti nabízí evropské průřezové iniciativy v této oblasti?
Bezpečný veřejný prostor???
Již ve středu 19. dubna proběhly na půdě Divadla Archa dva workshopy, z nich jeden na téma Environment: NEW EUROPEAN BAUHAUS, který posloužil jako setkání asi třiceti nebo čtyřiceti profesionálů jak z oblasti kulturního managementu, tak z organizátorské Kreativní Prahy a Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Účastníci měli možnost sdílet spolu příklady zdařilého zapojení umění a uměleckých intervencí do veřejného prostoru, zamyslet se společně nad funkčními postupy i nad překážkami a problémy, které je třeba změnit v příležitosti.
Podnětů zde zaznělo mnoho a já, než nabídnu reportážní shrnutí této akce, si dovolím otevřít a vyzdvihnout jedno téma, které nezaznělo, ale přitom je považuji za mimořádně důležité. Snad je to něco natolik samozřejmého, že je nikdo zvlášť nejmenuje, ale nedávné události, které se hluboce dotkly provozu Nové scény Národního divadla, si žádají, aby bylo vysloveno důrazněji.
Zapojení kulturních a kreativních odvětví do veřejného života, a zejména do veřejného prostoru, znamená nejen jeho ozvláštnění, ale trvalou přítomnost kultury, kultivaci v doslovném slova smyslu. Prostor využívaný smysluplně a kultivovaný se také stává prostorem bezpečným, protože tam, kde žije kultura, není již prostor pro anarchii a zločin.
Samozřejmě kultura nevznikne jen tak sama od sebe, dokonce ani občanská iniciativa, ačkoliv na semináři jsme slyšeli o mnoha úspěšných příkladech. Je potřeba především systémová podpora a dlouhodobý plán, který by měl být v Praze jak na úrovni města, tak jednotlivých městských částí.
S řešením některých problémových částí jsme začali příliš pozdě – respektive někde nejsou problémy řešeny vůbec a je otázkou, kam až musí situace zajít, než se k akci přikročí. Konkrétně prostor náměstí Václava Havla mezi historickou budovou, Novou scénou a provozními budovami Národního divadla je problém, který se obchází širokým obloukem. Tragédie, ke které na něm došlo toto úterý, je jen vyústěním této nečinnosti. Nejen, že je ostudou a zneuctěním tak významné instituce, jakou je Národní divadlo, ale je i nebezpečný, přiznejme si to otevřeně.
A ptejme se: Kdy přikročí Praha 1 ke konkrétním opatřením, aby toto místo patřilo kultuře a nebylo obávaným shromaždištěm problémové mládeže, lidí bez domova a narkomanů? Chceme z prostranství sousedícího s Národním divadlem vytvořit druhý „Sherwood“, nebo budeme hledat společně řešení této tristní situace? Ke kolika tragédiím ještě musí dojít, než dojde občanům trpělivost a než se příslušná místa rozhodnou konat? Náměstí patří Praze 1, je to tedy městská část, kdo má hlavní zodpovědnost za bezprecedentní událost, která se zde v úterý stala. Je to víc než poslední kapka!
První krok musí vést k zajištění bezpečnosti a k vytvoření důstojného prostoru, který bude odpovídat významu tohoto místa – sousedství naší První scény, která by měla spolu se svým bezprostředním okolím reprezentovat naši kulturu.
- Zaručení bezpečnosti občanů bez ohledu na denní i noční dobu
- Pravidelní hlídky Městské policie
- Nekompromisní kontrola dodržování zákazu požívání alkoholických nápojů na veřejných prostranstvích, která platí rovněž pro prostranství u Národního divadla a Nové scény, včetně prostoru mezi ulicemi Divadelní, Ostrovní a Národní (podle vyhlášky č. 11/2013)
Oživování, kultivace a zapojování občanů do veřejného prostoru může nastat teprve poté, když budeme všichni mít k této své činnosti bezpečné prostředí, to však není v rukou kulturních pracovníků, umělců ani jejich manažerů, ale v rukou politiků a námi volených zástupců.
Workshop New European Bauhaus
Abychom se však dostali i k radostnějším událostem. Workshop v duchu iniciativy New European Bauhaus přinesl živý brainstorming postřehů, nápadů a příkladů, jak kulturní iniciativa může přímo ovlivnit prostředí města, ve kterém žijeme. Ať už skrze čistě performativní intervenci, jakou je site specific představení nebo performativní procházka, která zapojuje účastníky přímo do akce, nebo pomocí trvalé či dočasné proměny místa, které dříve „zelo prázdnotou“ nebo nevyužitím.
New European Bauhaus je myšlenkové hnutí, koncept, iniciativa, propojuje moderní urbanismus a život lidí, samozřejmě v duchu akutních environmentálních problémů. Mnoho lidí je už na slovo Green Deal vysloveně alergických. Ale v hezkém, čistém a příjemném prostředí chceme žít všichni, setkávat se s přáteli a sousedy ve svém okolí chce jistě také většina lidí, a o tak zdánlivě prosté téma tu jde. Jak si pomoci, jak pomoci zdola, z komunity, z místa, a jak na druhé straně namotivovat k větší spolupráci i otevřenosti samosprávu, což je možná větší oříšek.
Podle účastníků diskuse je mnoho formátů funkčních a můžeme směle tvrdit, že iniciativ a jednotlivých akcí se najdou stovky.
Z těch dražších a složitějších příkladů padlo například zapojení virtuální reality, expozic, ve kterých se divák-účastník stává aktérem ve světě, který je sice virtuální, ale prožívá jej jako skutečný, a když v něm vidí okamžité dopady svého rozhodnutí nebo činnosti, motivuje jej to pak k zapojení i v tom reálném světě.
Pomáhá jednorázová intervence, která upozorní na problematické místo nebo na změnu, která se chystá – změnu lez iniciovat i uměním a „zdola“.
Další funkční koncept nabízí Zažít město jinak, které dokáže dočasně proměnit určité místo, které není určeno k umělecké produkci ani k setkávání, a udělat z něj – vlastně cokoliv: dočasný park, dočasné jeviště, dočasné muzeum, plácek na hraní a obyčejnému posezení, jednoduše ukázat, že žít lze i jinak. Lidé bezprostředně a spontánně začnou takové místo užívat novým způsobem – ale protože jde o klasické zábory, tak bohužel jen dočasně. Díky osobnímu zážitku je však už nakročeno ke změně a někde už je nastoupena i v praxi, protože lidem se nový způsob využití obyčejného či zanedbaného místa jednoduše líbí…
Zapojení místních do „obyčejných“ aktivit, jako je společné zábava nebo tancovačka, je motivuje k tomu, aby se zajímali, co se s prostorem kolem nich děje, a k tomu, aby se později zapojili do aktivit města a plánování (a vyhnuli se tak u nás oblíbené hře „Ale nám nikdo nic neřek“, dodávám já).
Právě tak fungují revitalizace a rekonstrukce budov, které sloužily jiným účelům, v galerie, kulturní centra a další typy prostor. Zde by se mohla velkým inspiračním zdrojem stát síť Trans Europe Halles, která měla minulý rok svou výroční konferenci v Praze (viz tuto reportáž).
Apely, problémy, řešení
Pár bodů vzniklých ze všeobecné diskuze:
Aby byl potenciál kreativního průmyslu využitý opravdu dobře, je potřeba začít zapojovat umělce jako konzultanty již v procesu plánování (na straně měst atd.) a mělo by se to stát samozřejmostí. Jen tak dokážeme na všech úrovních ukázat, že lze dělat věci „jinak“.
Propojit intervence zdola i shora, tedy motivovat nejen sebe jako aktéry a promotéry umění, ale přesvědčit i politiky a samosprávu o tom, že umění ve veřejném prostoru je zdravé, potřebné, užitečné, že to nejsou jen extrabuřty pár divných lidí, kteří nechtějí pracovat krumpáčem.
Časté opovržení veřejnosti vychází z neznalosti a konzervativismu. Je tedy potřeba o umění ve veřejném prostoru komunikovat nikoliv jako o něčem výjimečném, ale jako o naprosto běžné součásti každodenního života – a to je úkol nás novinářů, měnit tenhle pohled. Musí se začít u způsobu, jakým o akcích referujeme.
Bariéry, se kterými si neumíme poradit sami, jsou financování a administrativa, od záborů po granty. Domnívám se, že trochu chybí nějaký jasný a srozumitelný infopoint, kde by se na jednom místě občan rychle a snadno dozvěděl, podle typu aktivity, kterou by chtěl rozvíjet, kde a jak může finanční prostředky nebo příspěvek získat.
Konzervativnost veřejné správy je problém: kultura je investice, ale ne každý to chápe. Zde opět musí nastoupit aktivita jak umělců, tak novinářů, kteří mají v popisu práce informovat, ale také šířit osvětu.
Kompetence mezi různými částmi samosprávy jsou někdy nepřehledně vymezené – zde je ovšem míč na druhé straně hřiště, s tím umělec nic nenadělá.
Nejjednodušším postupem je aplikovat, co už funguje jinde – třeba se povede s úplně jiným výsledkem, ale je to jednodušší, než začínat úplně od nuly. Je třeba vést nové generace k umění, protože jinak bude stále výlučným zájmem rodin, které se mu věnují odjakživa, ty nás ale netrápí tolik jako mladí lidé, kteří nemají vzor a zájem o umění v nich nikdy nikdo neprobudil.
Je potřeba ve vztahu k veřejnosti i k samosprávě hovořit srozumitelně. Je to na první pohled banalita, ale ve skutečnosti to vůbec banální není…
Síťování a sdružování dodává pevnou základnu. V našem prostředí je u určitých generací silný odpor ke sdružování a je to pochopitelné vzhledem k historii socialistického experimentu. Ten problém cítíme ve všech oborech, hovořilo se o tom nedávno na jiné diskuzi mladých uměleckých kritiků, kteří vidí důležitost ve sjednocení, ale starší generace do toho s nimi nechce jít, protože má špatné zkušenosti. Ale i tohle jde jinak, a to je náš úkol a úkol nové generace, ukázat jak. A ukázat, že ani chození na konference a workshopy není marnou aktivitou a ztrátou času, ale naopak velmi důležitou aktivitou – jsou-li správně vedeny a organizovány.
Napsat komentář