Tak jsem si konečně i já přečetla dopis, který adresovali ministru kultury představitelé nezávislé scény i zřizovaných organizací. Nejsem sice ve stejné pozici jako oni, ale i všechny moje práce jsou tvůrčí – a publicistika je jen zlomkem, i když důležitým a nejvíce viditelným a čitelným. Tak či onak jsem volnonožec pozorující s menším děsem nárůst tempa projektů, produkcí a mám občas nebezpečný pocit, že výsledky umělecké práce se hodnotí podobným způsobem jako dojivost krav. Kudy ale z toho ven? Obávám, že odpověď se nedá najít, že se prostě „něco“ bude muset stát a bude to větší než covid. Snaha navázat na staré pořádky a vrátit se ke stavu, který byl, je téměř provokací osudu.
Jsem především komentátor, analytik a překladatel pohybového umění divákům a čtenářům, označení kritik je mi totiž proti srsti, ale klidně mi tak říkejte, jestli je to jasnější titul… Únava materiálu se dostavuje i na naší straně. Chodit mezi lidi a být skoro každý den v divadle je krásná věc, chodit na festivaly boží – ale když se chcete dívat opravdu pozorně a vnímat do hloubky a když chcete kriticky pojmout všechny nové produkce, můžete se docela rychle zacyklit v rutině.
Nikomu nechci mluvit do množství projektů a představení, která za rok vyprodukuje, pokud ho to opravdu naplňuje a skutečně tvoří z potřeby, a ne z obavy nad vyúčtováním grantu. Samozřejmě tu po covidu vznikla potřeba „říct všechno“, co dlouhou dobu nešlo, dohnat premiéry (ale i tak bych se zeptala – je každá ještě pořád nutná, nosná, aktuální?), užít si interakci a sdílení naživo, když víme, jak je to křehká materie a jak snadno o ni můžeme i přijít… Mám však dojem, že ono množství projektů, které by člověk „měl“ vidět (a poctivě o nich napsat, aby nikdo nebyl zapomenut a odstrčen), je řízené spíš nutností neustále vykazovat aktivitu, která je měřitelná čísly a přepočitatelná na peníze, než tím, že by každý měl tak velké umělecké puzení, o nápadech a fantazii a propracovanosti a vědomých záměrech nemluvě (často mám pocit, že sleduji spíš výsledek výzkumu než hotovou inscenaci, bohužel to souvisí s tím všudypřítomným tlakem na termíny a výkon).
Tvorba v poklusu není tvorbou
A to je skutečně cesta do pekel pro umělce i pro nás, kteří jsme prostředníky a snažíme se vytvářet odborné zázemí a prostředí, v němž tvůrci mohou o své práci uvažovat a diskutovat. U odborného publika nastává přesycení a přepnutí do provozního módu rutiny – jít na představení, v duchu si už při něm připravit analýzu, hodit na papír, zapomenout, vyrazit na nový projekt… Když se vás někdo zeptá, na co zajímavého má jít do divadla, koukáte na něj jako vyoraná myš, protože ze všeho, co jste viděli, máte v hlavě změť, projekty splývají a za živého boha nevydolujete vzpomínku na nějaký wow efekt, protože několik jich možná bylo, ale smetly je další zážitky.
Devalvuje se tím hodnota i samotných projektů, nad kterými nemáte čas se pořádně zamyslet, nechat je na sebe zapůsobit, některým třeba dát „druhou šanci“, „dojezd“ neexistuje, protože za pár dní začíná tam a tam festival nebo konference… uff. Škodí to oběma stranám, ačkoli za publicisty, kritiky a teoretiky nikdo nemluví. Ale i my potřebujeme na některou práci čas. Psát studie nebo eseje, věnovat se jednomu tématu měsíc a vědět, že si to můžeme dovolit. Že si každý musí umět nastavit priority? Jistě, ale proč si nepomoci vzájemně v tom vytvořit si příjemné tvůrčí prostředí pro všechny? Nebylo by to lepší než se pořád ohánět osobní zodpovědností každý za sebe (sociální darwinismus zvědavě nakukuje dveřmi).
Umělci by měli mít možnost věnovat se hledání, které na první pohled může vypadat jako neproduktivní čas, protože přemýšlení nejde zvážit a změřit, ale bez duševního prostoru není tvorba možná. A v rámci toho hledání by mělo existovat i právo na nacházení slepých cest a přehodnocování, změny témat, nebo naopak volná možnost ponořit se do něj třeba o rok déle, bez sankcí, že jste projekt nebo knihu nevyplivli hned. Všichni samozřejmě také víme, jaký problém tvoří administrativa. Strávit čtvrtinu času, který by měl patřit práci, psaním a vyúčtováním žádostí a ve zbytku se stresovat, jestli se podaří uskutečnit všechny reprízy, to není život tvůrce. To je krysí závod, ze kterého se my volnonožci snažíme uniknout, proto nehledáme zaměstnání, ale svobodu a nezávislost. Možná je to omyl a svobody a nezávislosti dosáhnout nejde (bez bohatých sponzorů).
Fyzikální zákony platí
Neznám ekonomický recept, jak nastavit pravidla tak, aby se bylo možno věnovat tvorbě bez tlaku a plnohodnotně, aniž by se člověk zaprodal a tancoval na melodii svého chlebodárce a aniž by byl odsouzen k tvorbě jen „ve volném čase“, což je neoliberální pohled, s nímž nesouhlasím. Nemám recept na to, jak rozeznat na první pohled, kdo má co říci, a kdo si to jen myslí, kdo má talent a kdo si to jen přeje, koho podpořit, a druhého omylem nepoškodit… Skutečně mám často dojem, že představení, festivalů i uskupení je příliš mnoho a že cesta je možná i v emancipaci volnočasových aktivit. Slova jako „amatér“ nebo „diletant“ mají silně zápornou konotaci – ale proč? Touha tvořit nebo podílet se na umění je vždycky znakem vyspělosti ducha! Ne každý také přes počáteční nadšení zjistí, že ho umění naplňuje, když ho musí zároveň těžce uživit.
A změna nutná je. Je potřeba posunout se od kvantity ke kvalitě, ale to nejde bez podpory shora, zvláště ve světě, kde počty a čísla určují úspěšnost a kde je nejpoužívanějším slovem růst. I ve slovním spojení „udržitelný růst“ jaksi víc křičí růst než udržitelnost, ačkoli je to tak trošku oxymóron… vzpomeňme fyzikálních zákonů, které platí ve hmotném i nehmotném světě – zákon zachování energie, spojené nádoby: když něco roste, někde cosi jiného ubývá. Nerůst neznamená stagnaci! Napišme manifest nerůstu a představme si, jaké by to bylo, netvořit pod tlakem, soustředit se na propracovanost, mít čas na kultivaci myšlenky, nezahlcovat sebe ani ostatní.
Nemůžeme produkovat taneční a pohybové divadlo jako fast food. Je načase opustit počty projektů a premiér jako ukazatel úspěšnosti. Stejně tak i množství publikací a termíny, kdy musí vzniknout, protože to je poukázka na to, že místo hotového díla odevzdáte polotovar. Opustit i počty normostran nebo počty článků a vědět, že si můžeme dovolit dlouho analyzovat a dlouho přemýšlet nad problémy, a nebudeme kvůli tomu na mizině. Že si umělci mohou dovolit založit rodinu a nemusí se kvůli tomu vzdát tvorby. Dokážeme společně vyvinout takový tlak, aby se struktury pohnuly a aby nastal paradigmatický obrat?
P. S.:
Něco se ale možná děje. Ve čtvrtek 2. června se bude konat v Paláci Akropolis panelová diskuze s ministrem kultury a hosty na téma Jak tvořit udržitelně? Od 18 hodin na místě i streamovaná online.
Hosté a hostky diskuze: Martin Baxa (ministr kultury), Johana Lomová (Spolek Skutek), Jozef Kovalčik (ředitel Fondu na podporu umenia na Slovensku) a Petr Pola (festival Malá inventura)
Moderují: Anna Remešová (Artalk) a Ivan Buraj (HaDivadlo)
Organizující instituce: Spolek Skutek, Artalk, Galerie Hraničář, GAMPA, HaDivadlo, PLATO Ostrava a Synth Library Praha
Napsat komentář