Oživuji blog a ráda bych se tu nejdřív zamyslela nad několika pojmy, které se v poslední době užívají v souvislosti s financováním kultury. Nechci se zatím pouštět do odborného textu a eseje, protože mám pocit, že nejsem do žádného z témat, která mi vyskakují v hlavě jako malinké šuplíčky, připravená zakousnout se pořádně, ani nejsem nastavená na plamenný protest – i když není všem dnům konec. Z těch méně konfliktních je to například otázka, jak vlastně označujeme nebo jak se snažíme definovat naši část kulturního sektoru, a proč je skoro každý pokus o jedno- či dvouslovnou definici problematický. Zároveň samozřejmě cítím, že jsme na křižovatce, v procesu změny a vývoje, které jsou nevyhnutelné. Budeme směřovat k negrantovému fundraisingu a k odklonu od státu směrem k soukromému sektoru? Je to dobře, nebo přicházejí nová rizika nových závislostí? Komplexní problém by asi bylo dobré naporcovat – zkusím tedy jen nakousnout pár myšlenek, z nichž každá asi čeká na samostatný ponor. Konec konců bychom si je mohli i rozdělit.
„Nezisková“? Skoro cejch. Nekomerční? Nestačí
Nejprve se chci zastavit u terminologie, u definice kultury, která se teď cítí ohrožená a bouří se, na Slovensku i u nás (byť u nás se ještě zdánlivě tváříme, že se nic hrozného neděje, že stačí počkat a vše se vrátí do svých kolejí – myslím, že nevrátí, ale to je teď vedlejší.) Že není rozumné označovat představitele nestátní a nezřizované kultury termínem „nezisk“ vyplynulo především z rétoriky politiků, kteří obratně rozdmýchávají vůči jakýmkoliv neziskovkám odpor značné části veřejnosti (která sice neví, koho to nenávidí, ale zato to myslí upřímně). Přitom jde jen o konstatování faktu: neziskové jsou organizace, jejichž primárním cílem není generovat zisk, ale vykonávat veřejně prospěšnou činnost. Neznamená to, že jejich aktivity nemohou vytvářet vůbec žádný zisk, ale že se nerozděluje jako výnos, nýbrž slouží k dalšímu financování činnosti organizace jako takové. Mezi neziskové organizace, které negenerují zisk, tak ovšem můžeme řadit i politické strany, profesní komory, zájmová sdružení právnických osob nebo státní příspěvkové organizace, je to velmi široké označení – proto se termín zpřesňuje na „nestátní neziskové organizace“ (bez příspěvkových a politických). Nicméně mluvit v dnešní době na veřejnosti o neziskovkách je jako dráždit býka, protože je zdiskreditovalo spojení „politická neziskovka“, uměle vytvořený nepřítel.
Další cestou, jak popsat jinými slovy totéž, je označit kulturní subjekty tohoto typu za nekomerční, tedy dát najevo, že při tvorbě uměleckého díla není rozhodující snadná prodejnost a zpeněžitelnost, že se netvoří podle povrchního vkusu, líbivosti nebo obliby snadno vnímatelného kýče. To už ale je definice poněkud citově zabarvená, obsahující hodnocení a mohlo by se stát, že si někdo toto hodnocení vztáhne osobně. A je to vymezení spíš morální, slova komerční a nekomerční nemají žádný legální význam. Vymezit se lze ale také tak, že se že vyhneme slovu neziskový, ale zdůrazníme, že jde o sektor „nezřizovaný“, protože tyto organizace nezřizuje a přímo nefinancuje stát, kraje ani města (nejsou přímo financovány z jejich rozpočtů), ačkoliv mohou poskytnout granty.
Stále častěji také zaznívá ohledně nezřizované kulturní sféry pojem „nezávislá“, což je ale trochu ošemetné, když přitom neproneseme dovětek – nezávislá na čem nebo na kom. Použití pouhého slova nezávislost bývá terčem výsměchu a zdrojem kritiky nejen v diskusích na sociálních sítích. I když máme tendenci paušalizovat a za každým kritikem pojmu nezávislé kultury vidět nejlépe voliče krajní pravice, jehož nejoblíbenější kulturní zábavou je matějská pouť, občas připomínka zazní i z vlastních řad. Jako nedávno od Petra Krušelnického v rozhovoru pro Podhoubí Barbory Etlíkové. Už jsem měla tuhle úvahu vymyšlenou, když na mě Fabebook vyplivl odkaz na jejich rozhovor, až jsem se musela zasmát, jak mi případně padl do ruky. Proč je ten termín nezávislosti tak problematický?
Mýtus nezávislosti
Nezávislost v absolutním smyslu je něco podobného jako absolutní objektivita v médiích. Je to ideál. Všichni, kdo se snažíme s čistým svědomím dělat naši práci dobře, máme takový ideál stále před očima. Snažíme se jej dosahovat, i když víme, že dosažitelný není. Protože i v případě, kdy jen předkládáme fakta, museli jsme se předtím rozhodnout, o čem je předložíme, a už akt rozhodnutí a výběru je zatížený nějakým biasem. A přece je apel na objektivitu jedním z pilířů, na kterých svou práci stavíme, přece na ni myslíme a víme, že součástí našeho úkolu je mít jej pořád na zřeteli, i když dosažitelný není. Nezávislost je podobně abstraktním pojmem – dokonalé nezávislosti nikdo nikdy dosáhnout nemůže, protože společnost sama je založená na systému, v němž na sobě jeho jednotky v menší nebo větší míře závisejí. Můžeme spíš hovořit o zdravé nebo patologické míře závislosti.
Pokud tudíž hovoříme o nezávislosti a o nezávislé kultuře, měli bychom si ujasnit, o jakém druhu nezávislosti hovoříme, protože absolutní být sice nemůže, ale dílčí ano. Nezávislost na státních subvencích? Ta je nedosažitelná, pokud uměleckou činnost považujeme za práci – za hlavní pracovní náplň umělce. Což je třeba pozice, se kterou zmiňovaný Petr Krušelnický nesouhlasí, má civilní zaměstnání, aby si na tvorbu umění vydělal a mohl tvořit dle svých měřítek svobodně a nezávisle. Ale asi se shodneme, že umělecká scéna vesměs nyní považuje tvorbu za práci – třeba proto, že se rekrutuje z uměleckých škol a v našem prostředí se tak nějak automaticky předpokládá, že obor studujete proto, aby se stal vaší profesí a prací, za kterou dostanete zaplaceno a v ideálním případě by vás mohla i uživit…
A tak kultura ve smyslu prostředí, kde vzniká umění, nemůže být nezávislá na financování ze strany státu, pokud nechce být komerční, tj. nechce se stát naopak závislou pouze na konzumentech a jejich specificky zúženém vkusu nebo na soukromých dárcích a mecenáších (čímž by vznikl ještě další nový mocenský vztah), což je nicméně jeden z historických vzorů. Nezávislost, o které se hovoří dnes a o jejíž obhajobu se nyní rozpoutal boj, je nezávislost na politické moci. Tak bychom měli hovořit i se svými odpůrci a s lidmi, kteří do fungování kultury/uměleckého sektoru nejsou zasvěcení. Jejich mantra je „když chtějí být nezávislí, tak nemají brát dotace“, problém je, že jim nikdo nevysvětluje, že cílem není nezávislost ekonomická, ale politická.
Strach z penalizace za dobré hospodaření a nutnost spokojit se s málem
Když jsem pracovala v jedné zřizované organizaci, stávalo se, že se na konci roku ušetřilo v PR rozpočtu. Zdálo by se mi logické, kdybychom ty prostředky převedli do dalšího roku a zvýšili si o ně rozpočet, navíc to byla známka šetrného hospodaření. Ale vždy jsem měla za úkol všechno do konce roku utratit, protože – jinak by nám o tu ušetřenou částku rozpočet snížili. Tohle uvažování a systém jsem nepochopila nikdy, protože se mi vždy logicky zdálo, že když budu s prostředky dobře hospodařit, může mi být svěřená vyšší suma, protože i s ní budu hospodařit rozumně. Ale tak to nefunguje a strach z toho, že za dobré hospodaření bude člověk penalizován, je podle mě zakořeněn ve více oblastech napříč kulturní scénou. A že nás tenhle strach vede i k tomu, že se nezabýváme negrantovým fundraisingem, protože očekáváme stejnou reakci. „Tak vy si na sebe dovede vydělat víc peněz, než jsme si mysleli? No super, tak nedostanete žádnou podporu, evidentně ji nepotřebujete.“ Přesně tohle myslím podvědomě očekáváme a kdo ví, jestli by to nebyla pravda? Místo toho, aby nás naopak stát podpořil v úspěšném úsilí – a tím neříkám, že nemá stejně tak podpořit ty, kteří získat jiné prostředky z různých důvodů nedokáží, ale že se bojíme trestu za to, když se nám je získat povede.
K tomu má nezřizovaná kultura velké sklony – je to jako nechat se zkoušet, kam až je možné zajít. Za sníženou dotaci stejný objem služeb? Často. Ale dělo by se to i v zaměstnání? Když by zaměstnavatel přišel s tím, že na příští rok sníží mzdy, protože chce šetřit, přizpůsobí se všichni zaměstnanci a budou pracovat za méně peněz? Nu, někteří možná ano, ze zvyku a ze strachu, aby o práci nepřišli úplně – ale ne všichni. Někdo prostě praští do stolu a řekne, že za tyhle peníze už to dělat nebude a šlus. Ale v kultuře se to neděje, nebo jsou to případy vyhořelých a demotivovaných jednotlivců, kteří prostě ze sektoru nenápadně zmizí a my si všimneme až po delší době, že o někom už dlouho nebylo slyšet. „Ano, odešel a dělá prodejce nebo manažera tam a tam, chtěl se uživit,“ dozvíme se. Ale odcházejí nenápadně, bez toho veřejného třísknutí do stolu. Snaha spokojit se s málem a ještě menším málem nevede k větší efektivitě práce, ale k postupnému vyhoření. A s vyhořelými články systému samozřejmě ztrácíme potenciál, nerealizované projekty, choreografie, které nikdy nespatří světlo světa, díla, která nikdo nevytvoří, nenapsané knihy.
Zaběhlý systém je maximálně vyčerpávající ve své nejistotě, která nedovoluje pořádné dlouhodobé pánování, a v administrativní zátěži. A přesto, že je tak neúnosně únavný a v mnohém nepraktický, držíme se ho, replikujeme status quo. Pak se kumulují premiéry na podzim, protože prostředky z grantů přijdou většině žadatelů v červnu a v červenci, takže skoro půl roku pracovali na dluh. Ten systém je ale zároveň jedinou existující jistotou, a tak se k němu všichni upínáme a hlavní debata, kterou jsme nyní vedli, byla, jak do něj přilít alespoň trochu prostředků, aby se dorovnal podle plánu. Nikdo neuvažuje nahlas, jaká negativa tento systém opravdu má. Je to důmyslná past…
Negrantový fundraising
Když na Slovensku Rada FPU bezprecedentně zrušila ze dne na den smlouvy vázané na víceleté granty ohrozila tak existenci etablovaných divadel, festivalů, kulturních domů (říkejme jim tak pro zjednodušení), dlouhodobých projektů, zvedla se však vlna podpory. Jednou cestou je crowdfunding, sbírky od jednotlivých drobných dárců, kteří se společně složí na výzvu – například pro kulturní centra (podpora výzvy Kultúra potrebuje priestor na Donio.sk už přinesla přes 120 tisíc eur od 2 500 dárců). Druhou ukázala například Tatra banka, která na svých sociálních sítích 23. března zveřejnila výzvu: „Nadácia Tatra banky prichádza s mimoriadnym grantovým programom NEZÁVISLÉ KULTÚRNE CENTRÁ. Prispejeme sumou až 100 000 EUR na podporu projektov zameraných na podporu tvorby a prezentáciu súčasného slovenského profesionálneho umenia. Prihlasovanie bude otvorené od 1. 4. do 30. 4. 2026 12:00.“ Jde o mimořádnou příležitost, jinak jsou ale nadační programy u velkých firem již obvyklé, i u nás – ačkoliv jsou častěji zaměřené na projekty spíše sociálního charakteru: vzdělávání mládeže, aktivity pro obyvatele konkrétního regionu, ochrana životního prostředí a památek ad. Vyloženě na podporu uměleckých aktivit (nevázaných na konkrétních region) je určeno málo výzev.
Co dalšího asi slovenští umělci podniknou pro zachování svých projektů? Samozřejmě je možné snažit se obracet na soukromé dárce s žádostí o jednotlivé konkrétní větší částky (crowdfundingové kampaně většinou operují s velkým množstvím malých příspěvků), jak na jednotlivce filantropy, tak na firemní dárce. Nebo se pokusit získat sponzory, přičemž mezi dárcovstvím a sponzoringem je lapidárně řečeno rozdíl v tom, že dárce za svůj příspěvek nic neočekává, kdežto sponzor dostává na oplátku reklamu, prostor pro svou vlastní prezentaci, jde tedy spíš o druh vzájemně prospěšného obchodu.
Osobně se k této cestě přikláním také, respektive k uvážlivé kombinaci všeho. Za prvé aby byly zachovány a reformovány na politické garnituře nezávislé státní subvence, protože kultura je služba, kterou stát potřebuje a prostřednictvím grantů a dotací si ji vlastně objednává a platí. Za druhé dárcovství a sponzoring, včetně crowdfundingu, který může sloužit také jako předprodej (dá se aplikovat na hmotné i nehmotné „zboží“, protože můžete předem prodávat knihu, CD, ale i vstupenky na budoucí představení). Démonizovat bychom neměli ani komerční zakázky tam, kde nejsou za hranou morálně, nebo kde si umělci stanoví svou vlastní hranici – někdo už to však může považovat za prohru, za upsání se „ďáblu“ výdělku, na němž právě závislí být nechceme. Navíc když se staneme jeho součástí, začneme též kopírovat jeho DNA a udržovat status quo toho, kdo drží kapitál.
Bez/moc soukromého sektoru
Nebezpečné by rozhodně bylo přenést na soukromý sektor a jednotlivé občany odpovědnost za úplně celou politicky nezávislou kulturu, ať už u nás nebo na Slovensku. Jak připomněl šéfredaktor slovenského média Kapitál Tomáš Hučko ve svém FB příspěvku z 26. března, „je to neudržateľný model, a treba kritizovať a hnať na zodpovednosť tých, ktorí nás do tohto kritického stavu doviedli.“ Nejde ale jen o kulturu, ale o vyslovené ufundraisování se pro množství dobročinných účelů ve chvíli, kdy stát selhává v péči o své zranitelné občany a jeho práci nahrazuje neziskový sektor nebo sbírky jednotlivců. Kdyby se občané stále na všechny služby skládali sami, stát by ale začal postrádat smysl. Jedním z nebezpečí systému závislého na soukromých dárcích je pak past nejistoty samotného podnikání, nebezpečí přetížení, vyčerpání dárců a sponzorů. Nikdo nezaručí, že neukončí činnost, nezchudnou, neodstěhují se – jediný stabilní je tady stát, nebo by alespoň být měl.
Zdá se, jako by se ministerstva kultur čím dál víc spoléhala právě na solidaritu a na to, že se o vyřešení situace postarají sami umělci, vykryjí ztráty, vloží do projektů vlastní peníze, i když se investice nevrátí, najdou dostatek partnerů pro realizaci festivalů nebo zachování kulturních center – ale tím se ministerstvo/a, potažmo stát/y jen zbavuje/í své odpovědnosti. Na Slovensku okatě, u nás se na to možná teprve chystá? Chová se v tom ale podle již zmiňovaného nepochopitelného myšlenkového schématu: „Když se o sebe umíte postarat, sebereme vám radši i to málo, co od nás máte.“ Což ale není ani obchodnický přístup, nemá logiku ani v rámci kapitalistického myšlení. Kde se vzal, nemám tušení… Umělci se zatím uskrovňují a soubory i u nás spouštějí Donio kampaně. Vypadá to, že na překlenutí dočasné situace, ale abychom se nepletli…
V pasti nové závislosti
Je tu ještě další nebezpečí, které vyplývá z mocenského vztahu, který vznikne novou závislostí. Pokud kulturu financuje stát, je to veřejná služba s jasnými pravidly. Pokud ji financuje soukromník, kultura se stává jeho PR nástrojem nebo je závislá na jeho osobním vkusu a náladě. Tím sice unikne potenciálnímu politickému diktátu, ale skončí v područí korporátních zájmů. Soukromý sektor v postkomunistických zemích není nastaven zdaleka tolik na nezištné mecenášství (ale i o něm rozhoduje preference a vkus), jako na sponzoring, který je obchodním modelem. A určité umělecké formy nebo témata prostě soukromník nebude financovat nikdy, nebo by muselo jít o velkou výjimku.
Donátor nemusí ani cenzurovat nebo přikazovat otevřeně, ale stejně uvádí umělce do situace, kdy se musí přizpůsobit dobrovolně – nebude přeci svou uměleckou činností kritizovat někoho, kdo ony kritizované poměry spoluvytváří. Stěží získá někdo na představení kritizující kapitalismus sponzorský dar od nadnárodního koncernu.
Na Slovensku to komentovaly také před časem Kultúrně odbory (Facebook 26. března): „Filantropické aktivity súkromných subjektov majú vytvárať dojem, že stoja na strane obrany slobody a občianskej spoločnosti. Vytvárajú falošnú dichotómiu medzi ‚zlým štátom‘ a ‚dobrým oligarchom‘. Oligarchické a iliberálne politiky nie sú v opozícii. Naopak, sú komplicmi v rozklade ‚veřejného‘. Jedna strana chce ‚veřejné‘ ovládnuť politicky, druhá ekonomicky. Nenechajme si túto sféru vziať.“ Tlak na vícezdrojové financování a negrantový fundraising může být dobře míněnou motivací diverzifikovat příjmy i rizika, ale také může být rafinovaným krokem k eliminování radikálního a kritického umění, které pro soukromé investory, ať už jedince, nebo firmy, není přitažlivé. Jedině stát může a měl by mít tolik étosu, že vytvoří podmínky pro to, aby vznikalo i umění kritické, a ne pouze stvrzující status quo.
Což se ale samozřejmě nebude dít ve chvíli, kdy ministr kultury veřejně hovoří o tom, že by chtěl sám rozhodovat o tom, jaká umělecká díla budou, nebo nebudou podporována, a kdy zástupci vítězů voleb v médiích říkají, že nebudou podporovat „aktivistické“ umění. Jsem daleka toho tvrdit, že umění má být především a zejména aktivistické nebo, že je to jeho hlavní úloha – funkcí umění je mnohem více a je velmi nebezpečné snažit se je redukovat, ať už z kterékoliv strany. Moderní stát nemůže podporovat jen určité vybrané druhy umění, stát má vytvořit prostor pro všechny své občany, minority, hlasy podporující i kritizující, umění, které laská i bouří. Protože všechno toto umění má svůj smyl, účel, význam – plní funkci. Pokud stát podmínky nevytváří, už se nechová jako stát, ale jako feudál, kteroužto historickou etapu už snad máme za sebou. Když se nad tím ale zamyslíte, věci do sebe zapadají – odříznout některou část umělecké sféry od financování a nechat ji „zachránit“ soukromníky, dárci, firmami a jejich soukromými nadacemi se může jevit navenek jako emancipační, ale může to také být promyšlený způsob, jak tygrovi obrousit zuby.
Napsat komentář